Máte-li rádi restaurace typu „sněz, co můžeš“, rozhodně si nenechte ujít mé zkušenosti ze španělské restarace La Bogeda. Jaká je hostina, inzerovaná jako jak chutná Španělsko ve formě „sněz, co můžeš“ za 495Kč?
Rád bych tímto článkem započal sérii recenzí podobných podniků v Praze. Víte-li o nějakých, dejte mi prosím vědět dole v diskuzi.
Webové stránky restaurace La Bogeda jsou úhledné. Nabídka části Corrida popsaná na samotné stránce vypadá opravdu lákavě. Dovolím si ocitovat:
Zde můžete ochutnat za jednotnou cenu 495,- Kč , jak chutná Španělsko ve formě „sněz, co můžeš“. . . “ all you can eat „
Na Tapas buffé Vám nabízíme široký výběr studených originálních specialit a otevřenou kuchyň, kde máte možnost ochutnat autentické (typické) španělské speciality např. paella, ryby, mořské plody, grilovaná a pečená masa z naší kastilské pece.
Jelikož má zkušenost praví, že do lepších podniků je rezervace prakticky nutnost, zatelefonoval jsem a po krátkém rozhovoru s velmi příjemným pánem jsem měl rezervaci potvrzenou.
Restauraci jsme našli snadno nejen dle adresy, ale i dle fotky z webu. Přišli jsme akorát na čas. U vchodu se nás ujala milá slečna v pravděpodobně španělském obleku a zavedla nás do Corridy. Náš stůl již byl připraven, na pěkném docela intimním místě. Slečna nám popřála krásný večer a odebrala se uvádět další hosty. První dojem z restaurace byl naprosto špičkový. Příjemní lidé, pěkné prostředí a ačkoliv jsem zapomněl při rezervaci zmínit nekuřáckou část (počítám dle dostupných stolů, stejně bych asi neuspěl), v Corridě nebylo zakouřeno. U zhruba deseti stolů seděly necelé dva tucty gurmánů.
Zatímco jsme čekali na obsluhu, zjišťoval jsem, že mi něco nesedí. Po chvíli dumání, co má mé podvědomí na mysli, jsem na to přišel. Zatímco v běžných restauracích „sněz, co můžeš“, si lidé chodí k bufetovým stolům, popřípadě obsluha v množství větším než malém roznáší vybrané pochoutky, zde to vypadalo jako v normální restauraci a la carte. Žádný bufetový stůl, žádní číšníci s vybranými pochoutkami. Pouze jedna slečna za barem a jeden mladík, co sem tam k nějakému stolu něco menšího přinesl. Všichni hosté seděli za stolem, žádný šrumec se nekonal.
Jelikož naší malou dcerku doma hlídal bratr se slečnou, měli jsme s manželkou vcelku pevně ohraničenou dobu, kterou jsme v restauraci mohli strávit. Přiznám se, že osm minut, než si nás vůbec někdo všiml, mně nepotěšilo a ostře kontrastovalo s dosud pozitivními dojmy z restuarace. Nicméně slečna z baru se omluvila za zpoždění a po naší kladné odpovědi na otázku, zda jsme tu poprvé a chceme instruktáž, nás zavedla k bufetovým stolků, které byly v pravé části za zdí a proto jsme je původně neviděli. Popsala nám nabízené studené předkrmy a dostali jsme informaci o tom, že až budeme chtít hlavní jídlo (nejprve šest různých druhů masa a mořské plody, dál dle chuti), máme se obrátit na číšníka a ten nám to zařídí. Už pojem „hlavní jídlo“ mně docela překvapil, protože je-li restaurace „sněz, co můžeš“, neoperuje se pojmy jako „hlavní jídlo“, jelikož jídel jsou spousty, ale nebudeme předbíhat.
Další nemilé překvapení mi způsobila obhlídka předkrmového baru. Namísto španělských specialit uváděných na webu (třeba ta paella) byla nabídka poměrně dost strohá: drcený tuňák (ano, jako ten z nejlevnější konzervy z Billy), chutné ančovičky, tři druhy suchých salámů, vynikající a na mořské potvory opravdu bohatý salát, taktéž velmi dobrý těstovinový salát s tyčinkami Surimi, slávky, balánský sýr, mozarella, jeden druh tvrdého sýra, artyčoky, grilovaná cukína a zelenina (kukuřice, rajské, okurky). Když to takhle vypisuji, vypadá to, že toho tam bylo poměrně hodně, ale na to, že cena samotného předkrmového baru je 265Kč a také v porovnání s jinými restauracemi tohoto typu, je to opravdu slabota. Navíc vcelku nic moc španělského, spíš bych to nazval středozemní kuchyní.
Stalo se již poněkud koloritem českých restuarací „sněz, co můžeš“, že mají neskutečné ceny pití. Přiznám se, že čaj za asi 40Kč a 1,5dl vína za 90Kč opravdu není nic, co by člověka potěšilo. Spíš má pocit, že majitel restaurace uvažuje stylem „když už se tu můžeš pořádně najíst, tak tě aspoň vyždímu na nápojích“. Ostře kontrastující myšlení při porovnání s USA, kde naopak u nealkoholických nápojů platí „free refill“, tzn. zaplatíte za jeden nealko nápoj (obvykle kolem $1.50) a poté, dokud konzumujete, vám zdarma doplňují sklenici.
Když jsme si s ženou uvědomili, že ta hlavní nabídka, co nás čeká, ve skutečnosti představuje asi ty drobnosti, co s neskutečnými intervaly přináší již zmíněný číšník k ostatním stolům, raději jsme ho okamžitě požádali o zmíněné „hlavní jídlo“, protože nám bylo jasné, že si počkáme. Odhadli jsme to dokonale, již při této „objednávce“ se omluvil, že to asi bude chvíli trvat. Trvalo. Mezi tím jsme ochutnávali jídla z předkrmového baru. Přestože nabídka byla slabá co do rozsahu, chuťově to bylo velmi dobré a k mému milému překvapení se i celkem často doplňovalo to, co začalo docházet.
Nebudu to celé natahovat, protože to, co následovalo, byla stručně řečeno tragédie. Vcelku brzy jsme na stůl dostali slíbené přílohy – brambory s anglickou slaninou a cibulí a výborné zelené fazolky taktéž s anglickou slaninou a dále dva dresinky – jeden pravděpodobně kečup s majonézou, druhý světle žlutý velmi podivuhodné (avšak dobré) chuti. Za dlouhou dobu dorazilo první grilované maso – vykostěné kuřecí stehno a vepřové. Vcelku normální, obyčejné, dobré grilované maso. Nevím, nakolik jde o typické španělské speciality, avšak čekal jsem něco opravdu více španělského. Dále dorazil kus hovězího, který chutnal velmi po rybině (nevím, zda to byl záměr nebo něco typicky španělského, moc dobré to však nebylo). Manželka namísto rybího hovězího dostala něco marinovaného a moc dobrého. Poslední, čeho jsme se ten večer dočkali, byl kousíček jehněčího. Opět – obyčejné jehněčí z grilu.
Aby měl člověk lepší představu – tyto čtyři druhy masa jsme dostali ve třech „dávkách“ (vepřové + kuřecí, pak hovězí, pak jehněčí) a to v rozmezí více než osmdesáti minut. Čtete správně, skoro za hodinu a půl. Ostatní stolovníci na tom nebyli o moc lépe. Prostě namísto luxusního zážitku „sněz, co můžeš“ se španělskými specialitami se z večera stalo neskutečně dlouhé čekání, zda na nás ještě něco zbyde. Číšník totiž vždy přišel s pávní s masem a obcházel jednotlivé stoly, dokud na pávni bylo co rozdávat. Dlužno dodat, že nemám dojem, že bychom na tom byli nějak nejhůř, ostatní stoly neustále čekaly také. Když jsme si již 25 minut povídali, aniž bychom dostali byť jen kousek nějakého jídla, bylo již tři čtvrtě na deset a museli jsme jít, abychom stihli cestu domů.
Požádal jsem o účet s tím, že jsme opravdu spokojeni nebyli, protože jsme nedostali ani slibovaných šest druhů masa, ani mořské plody (u ostatních stolů jsme zahlédli grilované krevety), natož aby bylo nějaké „sněz, co můžeš“. Dosud milá slečna přikývla a s neskutečnou drzostí mi předložila účet na plnou cenu, tzn. 495Kč za osobu ze menu Corrida. Až přivolaná manažerka slevu poskytla s tím, že se omlouvá, že obsluha nestíhá.
Co říci závěrem? Chcete-li si opravdu zkazit večer a za svých 500Kč skoro hladovět, není prakticky lepší volby než Corrida v restauraci La Bogeda. Ty tam jsou slibované speciality jako paella, ryby nebo mořské plody (vyjma ančoviček a salátu), ale hlavně heslo „sněz, co můžeš“, dostává zcela nový rozměr. V normální restauraci totiž podmínka co můžeš znamená co se do tebe vejde zkrátka co jsi schopen zvládnout. V restauraci La Bogeda však co můžeš znamená co ti stihnou připravit, než budeš muset odejít. A jak hovoří naše zkušenost, za hodinu a půl nám stihli připravit čtyři plátky masa. Přátelé, tak nechutná Španělsko, ale Somálsko!
Mám-li srovnat tuto restauraci s něčím v obdobné cenové relaci, např. Ambiente Brasileiro, je to asi jako kdybyste za cenu Mercedesu S500 dostali Fábii HTP.