Na dnešní den jsme měli naplánovanou návštěvu pražské ZOO. Už přesně nevím, proč to ve mně začalo klíčit, ale nějak jsem usoudil, že bychom jednou, poprvé za osm let, mohli jet do ZOO městskou hromadnou dopravou. Říkal jsem si, že aspoň nebudeme muset hledat místo na přeplněném parkovišti, uděláme něco pro ekologii a dcera zase zažije jiné cestování než v autě. Žena se mému nápadu podivila, nicméně ani moc neprotestovala.

První překvapení nás čekalo již při příjezdu na Kačerov. Nikoho dosud nenapadlo, že existují vozíčkáři či matky s kočárky a tak dlouhé schody do podchodu ani z podchodu pod ulicí Michelskou žádnou plošinou či aspoň sjezdem neoplývají. Jelikož skvělé lehoučké cestovní golfky jsou po návratu z Íránu již uklizeny, měli jsme s sebou kočár Slalom Pro, který spolu s dcerkou a výbavou na celý den dole v košíku rozhodně není nejlehčí a tahat ho po ránu do schodů vskutku nepotěší.

Druhým překvapením byl sestup do stanice metra, kde se opět na kočárky i invalidy totálně peče. Nikdy mně to nenapadlo, ale být vozíčkářem musí být opravdu utrpení nejen pro samo postižení, ale i pro ony bariéry, které společnost vytváří. Maminky s kočárkem mohou někoho poprosit a s kočárem se tahat po schodech, vozíčkář takovou možnost nemá.

Výstup na zastávce Nádraží Holešovice byl také zážitkem. Srdce nám zaplesalo, když jsme viděli šipku k plošině, ovšem nadšení opadlo v momentu, kdy jsme zjistili, že vede do uzavřené části chodby ztrácející se někde v tunelu metra. Takže opět schody, naštěstí zde byly schody jezdící.

Následovala cesta autobusem. Tlačenice byla ukrutná, přesto se do krátké Karosy nacpali všichni, včetně  čtyřech kočárků. V ceně jízdenky MHD jsme získali zdarma adrenalinový zážitek ve formě pocitu sardinek v konzervě. V té chvíli jsem si začal uvědomovat, že jsem s nápadem využít MHD poněkud přestřelil.

Utvrzení přišlo cestou zpět. Při příchodu na zastávku busu 112 krátce před sedmou jsem začal tušit další problémy, když jsem viděl davy lidí a čtyři čekající kočárky. Management MHD opět nezklamal a v den s krásným počasím přistavil na jedinou linku jezdící do pražské ZOO ten nejkratší autobus, co měl. Pět kočárků spolu s davy lidí se dovnitř jakž-takž vešlo, byť doprovázeno akrobatistickými polohami uvnitř busu prováděných pod heslem „ani kousek místa nazmar“. Šestý kočárek, co přišel chvíli po nás, se o vstup dovnitř ani nepokoušel a rovnou se smířil s desetiminutovým čekáním na další spoj. To se však nedalo říci pánovi v modré košili, který svou prostorovou výrazností (čti tloušťkou) mohl směle konkurovat Trautenberkovi. Vlezl na krajíček dveří a dvakrát-třikrát mně svým břichem přirazil na kočárek (ten se ani nehnul, protože každý volný cm3 autobusu byl využit na maximum). Pak pochopil, že se tam opravdu nevejde (popravdě řečeno, nevešel by se tam, ani kdyby měl konstituci somálského náčelníka) a beze slova omluvy za ty přírazy vycouval. Cestou zpět jsme litovali ty na dalších zastávkách, co prostě neměli sebemenší šanci se do autobusu dostat. Představil jsem si, jak jsme mohli dopadnout, kdybych vyslovil nahlas myšlenku, kterou jsem u ZOO měl – projít se kousek pěšky procházkou na další zastávku. Asi bychom tam na autobus čekali ještě teď.

Namísto pitomého metra jsme zvolili pro zbytek cestu domů tramvaj. Přijela nenízkopodlažní, zato však s patřičně ožralým a smrdutým bezdomovcem. Ten překvapil, že i přes svůj stav byl velice ohleduplný a okamžitě uvolnil místo pro kočárek. To bych od něj nečekal.

Ne nadarmo se říká, že za každý dobrý skutek musí být člověk po zásluze potrestán. Podobně jako v případě železnice jsem dospěl k názoru, že dostane-li člověk ten bláznivý nápad upřednostnit ekologii před vlastním pohodlím, dá mu to přepravce pořádně vyžrat. Že nám bude cesta trvat dvakrát tak dlouho, než kdybychom jeli autem, s tím jsem počítal. Že to nebude až tak pohodlné, s tím jsem taky počítal. Ale že to bude horor podobný tomu dnešnímu, to mně nenapadlo ani ve snu. Rodině jsem slíbil, že podobně pitomou myšlenu už nikdy nevyslovím.

Přitom stačilo poměrně málo – pamatovat na rodiny či vozíčkáře ve stanicích metra a nasazovat takové autobusy, aby kapacitně vyhovovaly daným podmínkám. Stejně jako naše silničáře každou zimu hrozně zaskočí, že sněžilo a je třeba odklízet cesty, management MHD evidentně každý pěkný víkend zaskočí, že lidé jezdí do ZOO.

Každopádně však do Dopravních podniků mohu vzkázat, že přes značně vynaložené úsilí co nejvíce znepříjemnit den se jim to nepovedlo – pražská ZOO je úžasné místo, počasí se taktéž krásně vyvedlo a my jsme si vše perfektně užili. Až tam pojedeme příště autem, nebude to mít chybičku už žádnou.