Neodolal jsem a stál jsem si demo nové hry s českým rodným listem – Mafia II. Proč jsem byl nakonec zklamán? Určitě tím naštvu řadu nekritických obdivovatelů, které prosím, aby mě o své pravdě nepřesvědčovali v komentářích. Chci se podělit o své dojmy a pokud to vidíte jinak, je vše v naprostém pořádku a není důvod k rozčilování.

Úvodem musím předeslat, že z pohledu -náctiletých jsem senilní dědek nad hrobem, který je úplně mimo. Na počítačové hry, ve zmíněném věku tak oblíbené, již dávno nemám čas (tzn. vždy se najdou aktivity, které ve volném čase dělám raději). Pokud si někdy něco zahraju, tak některé z mých nejoblíbenějších her – Dungeon Master, Chaos Strikes Back či Eye of the Beholder. Oněm -náctiletým tato jména pravděpodobně budou říkat tolik, co dnešnímu motoristovi „sytič“, „synchrony“ nebo „meziplyn“. Prostě něco hodící se tak maximálně do muzea. Zmiňované hry pro mě mají nejen kouzlo dávno uplynulé doby, ale mají hlavně perfektní atmosféru. Dá se říct, že od dob Amigy jsem narazil tak asi na 3 moderní hry, které mě nějakým způsobem opravdu oslovily – Brány Skeldalu, Deus Ex a Mafia. Každá je úplně jiného žánru, každá ale měla svou skvělou atmosféru a rád jsem se k nim vracel i přesto, že jsem je dohrál (a nejednou). Když nad tím tak přemýšlím, přestože jsou všechny zmiňované hry úplně jiné, něco mají společné – volnost v herním světě.

Není proto divu, že se na pokračování Mafie těším. O to víc, že americké veterány celkem znám a možnost prohánět se v nich je opravdu lákavá. Ačkoliv se jinak o hry prakticky nezajímám, tentokrát jsem vývoj Mafie II docela sledoval. Konečně se objevilo demo a měl jsem možnost si nový kousek zahrát na vlastním stroji.

Hned po pár vteřinách musím říct, že osm let od vydání původní Mafie je fakt znát. Interiér Vitova příbytku je propracovaný a chvílemi (pohled skrz okno na řeku) má člověk pocit, že sleduje film a nikoliv počítačovou hru. Svižnost i na mé relativně starší šunce je velmi dobrá, byť relativně brzo odhalíte trik, kterým je toho dosaženo – vzdálenější scenérie jsou vykreslovány hrubě, což působí dost hnusně zvlášť u telegrafních drátů. Avšak po prvním rozkoukání a pokusu o vytažení zbraně následuje velké zklamání – namísto vytažení bouchačky mi hra oznámí, že v tomto místě se nesmí střílet. To je zlé. Pocit volnosti, že člověk mohl dělat, co chtěl, se citelně zmenšuje. Obávám se, že v plné hře bude takových míst, kde nebudeme moci vyřešit situaci po svém, ale přesně tak, jak autoři nalajnovali, víc. Trochu překvapí nerealistické stíny, ale budiž. Člověk vyjde ven a nestačí valit oči, jak to tam žije. Grafika působí opravdu fantasticky, auta jsou jak pravá a i postavy vypadají dost slušně. Jenže zase něco, co „práskne do očí“. Stromy se mírně pohupují ve větru, ale americká vlajka před Vitovým domem se ani nehne, je jak z kusu plastu. Jasně, detail, o nic nejde, ale právě spousta detailů dohromady tvoří celek. A jak se ukázalo, takových detailů je v Mafii II celkem dost.

Jak bylo již nesčetněkrát zmiňováno v různých podpokličových recenzí, město opravdu žije vlastním životem – tuhle chlapík prodává noviny, tamhle dva lidi kecají, všude policajtů jak plno, do toho auta, nahoře lítají low-res ptáci (a házejí krásné stíny na předměty pod sebou), takže vyrážím tohle vše prozkoumávat a to rovnou po mafiánském způsobu. Před domem nějaký chlapík prodává noviny, tak vytáhnu Colt a dostane jednu mezi oči. Sesune se k zemi, lidé kolem začnou trochu chaosit a já najednou koukám, že mu vypadly ty noviny, co prodává. U novin člověk očekává, že jsou papírové. Ty v Mafii II nikoliv, podobně jako vlajka jsou asi z plastu. Jak je měl prodavač přehozené přes ruku, tak se mu celý balíček novin ohnul gravitací do obráceného „U“. No a přesně stejně teď ten balíček leží na zemi, akorát již jako normální „U“. A co víc, já si na něj mohu i stoupnout. Ehm, ehm. První setkání s „reálným žijícím městem“ a hned dvě hrubé chyby. Nicméně kolem už začíná být rušno, přijíždí policie a tak musím zmizet. Schovám se v přilehlých křovinách a po chvíli policie opravdu zmizí. Jdu na místo činu a nevěřím vlastním očím. Na zemi kaluž krve, v ní stojí živý kolportér a opět nabízí svůj plátek. Ehm, ehm podruhé. Nicméně jdu dál, vrazím do chodce a zkouším mu dát pěstí. Bere to jako výzvu, nicméně je slabší a umlátím ho. Poodběhnu od místa činu a hle – za chvíli je tu policie. Na zemi mrtvola, policajt jen vyleze z auta, rozhlédne se a stojí na místě. Zajímavá představa o reálném světě. Ještě větší údiv nastává, když se objeví chodec, beze trocha studu šlápne na mrtvolu a pokračuje v cestě dál, nechávaje za sebou krvavé ťápoty. Pravda, nežil jsem v USA v padesátých letech, ale přiznám se, že silně pochybuji o tom, že by to tam takhle opravdu fungovalo. Tak si to nepředstavovali určitě ani komunisti, kteří nám jinak líčili „západ“ v barvách nejčernějších.

Chápu, že má-li hráč volnost, je hodně těžké myslet a vychytat vše, co lze udělat, ale byl jsem docela zklamán, jak málo reálně město na mé gangsterské kousky reagovalo. Podstatně lepší situace je, pokud popíchnete policajty. Začnou vás nahánět, tvoří na ulici zábrany a opravdu máte z jejich reakce pocit, že jste udělali něco, co se nedělá.

Vyloženě špičkový dojem mám z jízdy autem. Auta se chovají skvěle, úplně cítím tu obrovskou hmotnost přemotorizovaných aut, byť mám pocit, že ve skutečnosti by se vozy chovaly divočeji a autoři záměrně ovládání zlehčili. Jízda ulicemi je nádherná – potkáváte množství krásných vozů, jezdíte překrásnými scenériemi, to se mi opravdu líbí. Přesněji řečeno – přesně tak jsem to čekal. Narozdíl od první Mafie se nestává, že najednou začnou z obzoru vyskakovat celé budovy najednou, jak jste se k nim dostali na vzdálenost, kdy už je hra začíná vykreslovat. To působilo fakt dost blbě a dvojka je o hodně moc dál. Máte slušný dohled a cokoliv z dálky se objevuje plynule. V tom si autoři dali fakt záležet.

Nicméně dojíždím k apartmánu a stejně jako v jedničce i nyní hra převezme žezlo a spustí animaci, jak přijíždím na scénu a bavím se v bytě s kumpány. Protože moderní hry prakticky neznám, tak netuším, zda je provedení na úrovni současných her, horší či lepší, ale přijde mi dost dobré. Byť je zcela zřejmé, že nejde o film (narozdíl od již dříve zmiňovaných pohledů na žijící město, kde by člověk někdy těžko hádal), vypadají přesvědčivě a mimika je na dobré úrovni. Čekal bych to však přece jen trochu lepší, osm let je osm let. A začíná první pravá akce, dostávám MG42 a mám kosit ochranku majitele likérky. Tohle je ta pravá mafie, jak jí znám. Kromě o dost lepší grafiky se také zlepšila slibovaná interakce s okolím. Bedny se dají rozstřílet, okna taktéž, popelnice po zásahu padají… Ale zase to není dotaženo do konce. Zatímco dřevěným bednám stačí k úplnému rozsypání od MG42 tři zásahy, o kousek vedle je dřevěný plot, do kterého se dá mydlit hlava nehlava a nestane se nic. Chápu, udělat interaktivní úplně všechno nejde, ale ta částečná interaktivita působí poměrně divně. Stejně jako to, že v likérce střelím obyčejným koltem do betonového sloupu a vystřelím z něj kus betonu tak odhadem 20cm velký. Chci se projevit jako pravý sadista a střílím do mrtvoly na zemi. Nestane se vůbec nic, ze země zakryté mrtvolou se práší a hra se chová, jako by mrtvola vůbec neexistovala. Nelíbí se mi jeden dělník v likérce, tak vytáhnu kolt, že mu to dám najevo. Zelený zaměřovač mě informuje, že cíl není nepřátelský, ale že mi hra zakáže vystřelit, to mě opravdu dostane. Nicméně nejsem včerejší, vezmu brokovnici a zamířím kousek vedle dělníka. To už zaměřovač zelený není a přitom je jisté, že rozpytl brokovnice situaci vyřeší. Prdlačku. Rána jak z děla, ve zdi vedle i ZA dělníkem otvory po kulkách a dělník si vesele stojí. Možná to byl Kostěj Nesmrtelný, netuším, ale pokud ano, divím se, co dělá ve hře. Podobných situací, kdy jasně vidíte, že ve virtuálním světě „nežijete“, ale šlapete po přesně autory vytyčené cestě, je víc. Když třeba přicházím k likérce, tak zvenku rozstřílím všechna okna a vidím, že je úplně prázdná. Vteřinu poté rozkopnu dveře a hle, najednou se uvnitř objeví chlapi, kteří by se na dané místo takhle rychle nikdy nemohli dostat. Jasně, řada situací se musí spustit poté, co hráč něco udělá. Ale takto okatě by to být fakt nemuselo. Pocit reality se hodně snižuje: rozstřelím okno a co nevidím, sklo nikde, ale obrázek „průstřelu“ si vesele visí v prázdném okně. Pálím MG42 do auta na ulici, motor doutná, haubna odletěla, ale auto nevybuchne, ledaže bych se přesně trefil do nádrže. Parťáci narozdíl od Mafie 1, kde byli poměrně dost aktivní a díky tomu, že byli neschopní, měl hráč silnou motivaci vrhat se do bitek jako první, aby mise předčasně neskončila kvůli skonu parťáka, se v Mafii 2 trapně schovávají vzadu, sami neudělají skoro nic a akorát furt hecují „tohle tě naučili v armádě“, „Vito, dělej něco“ apod. Je to velká škoda, protože ačkoliv po grafické stránce je Mafie 2 opravdu dobrá, tak několikrát zmiňovaný pocit, že ve hře nejste pánem, ale jen loutkou, mi dojem z Mafie 2 hodně, hodně kazí. Stejně jako arkádovité automatické doplňování zdraví. Prostě chvíli počkám a zase jsem na maximu. Pevně doufám, že tohle půjde v plné verzi vypnout.

Vzhledem k tomu, že o vývojovém cyklu SW něco vím, je zcela jasné, že do finální verze hry se už nic měnit nebude – ta je hotová a asi už v lisovnách. Tak snad opravy formou patchů a možná i některé prvky mohou být ve finále nakonec jiné (třeba to trapně okaté skriptování akcí), ale obávám se, že kostky jsou vrženy. Nevidět Mafii 1, asi bych byl z dema úplně na větvi. Ale poté, co jsem u jedničky prožil, mi sice dvojka přijde graficky víc načančaná, ale s viditelně slabší hratelností. Své určitě také udělalo přehnaně vysoké očekávání, podporované recenzemi. A nepochybně také to, že herní trh naprosto nesleduji a můžu si u hry představovat něco, co se bude dělat až za 10 let. No uvidíme. Asi si dvojku taky koupím, protože to pořád vypadá zábavně, ale po dohrání demoverze bych tomu víc než 75% nedal.