Často zaregistrujeme úplné pohoršení nad tím, že by tak čisté a krásné chování, jaké nyní doktoři předvádí, bylo vydíráním. Nikoliv, jde o naprosto legitimní právo na stávku, čtu častokrát. Proč si myslím, že o vydírání jde?

Je to velmi jednoduché. Každý má právo vybrat si takového zaměstnavatele, který mu bude vyhovovat. Pokud se někdo cítí nedoceněný, může si najít místo lepší, třeba i 10x lépe placené. Začít hledat může kdykoliv, třeba teď, když zrovna čtete tyto řádky. Nikdo však na lepší místo nemá nárok – jeho přínos pro společnost, kde chce pracovat, musí být logicky větší než mzda, kterou za to požaduje, jinak ho nikdo zaměstnávat nebude. V hledání nového místa doktorům nikdo nebrání. V čem je problém a proč je jednání doktorů vydíráním?

Zcela jednoduše proto, že vyhrožují něčím, co nechtějí a mnozí ani nehodlají splnit. Prý půjdou do zahraničí. Pointa je v tom, že to už mohli dávno udělat. Znám řadu těch, co to i udělali. Někteří jsou spokojeni, jiní se vrátili zpět, protože o tolik lepší to tam nebylo a za chybějící sociální vazby, o které přestěhováním sebe i rodiny přišli, plus pocit lidí druhé kategorie, jim to nestálo.

Když lupič v bance vyhrožuje zabitím rukojmí, ve skutečnosti to v žádném případě udělat nechce (a zhusta ani nemůže, jelikož nemá ani funkční zbraň, ačkoliv předstírá, že ano). Jeho jediným cílem je pod hrozbou strachu získat peníze, které by mu jinak nikdo nedal.

Milý doktorský stav jedná samozřejmě podstatně civilizovaněji, ale v principu úplně stejně. Vyhrožují něčím, co nechtějí a v řadě případů (rodina, jazyková bariéra) ani nejsou schopni udělat. To, čím vyhrožují, už mohli udělat dávno. Jim jde jen o to, aby pod hrozbou strachu z absence zdravotní péče získali peníze, které by jim jinak nikdo nedal.

Jsem za jejich akci velice rád a pevně doufám, že to dotáhnou až do konce. Že tím přispějí k restrukturalizaci zdravotnických zařízení, zefektivnění jejich provozu a ten zlomek z nich, který to myslí s odchodem do zahraničí vážně, tam konečně najde své štěstí. Zbytek nechť si uvědomí, že nejsme v socialismu, aby stát za někoho řešil jeho osobní neschopnost vydělat si více peněz.