Tentokrát jsem si přišel jak za socialismu i u nás.

Není to tak dávno, co jsem se podivoval nad socialistickou mentalitou severských národů. Dnes jsem si staré špatné časy připomněl i u nás v Modřanech.
Byl jsem koupit nějaké maso v řeznictví. Maje nákupní tašku již plnou, požádal jsem prodavačku, zda by mi na zakoupené maso (již zabalené v igelitovém pytlíku a následně v papíru) mohla dát ještě jeden igelitový sáček, aby se mi maso dobře neslo.
Dostal jsem přednášku o tom, že pytlíky mají na balení masa a ne na nošení, na to že slouží tašky a kam prý by to přišli. Pytlík zdarma jsem však dostal. Neměl jsem chuť té nebohé prodavačce vysvětlovat, že by si zákazníků měli považovat, byť jdou koupit jen flák masa za stovku.
Leckterého ctěného čtenáře asi napadne: škoda, že to neví majitel, ten by se to měl určitě dozvědět, on to určitě neví, že mu zaměstnanci dělají ostudu. Obávám se, že by mu to mohlo být úplně jedno.
Vzpomenu jednu starší historku. Zhruba před rokem jsme se manželkou chtěli zastavit v thajské restuaraci na oběd a zvolili jsme Modrou lavičku. Ve své době hojně propagovaná, s pěknými webovými stránkami, nekuřácká, WiFi připojení pro hosty a slušná nabídka – to přímo lákalo k vyzkoušení.
K restauraci jsme dorazili zhruba ve tři čtvrtě na dvanáct. Ačkoliv na dveřích visela cedulka s otevírací dobou od jedenácti, bylo zamčeno a nikde nikdo. Zkusil jsem zavolat, telefon nikdo nezvedal. Naobědvali jsme se tedy v blízké arabské restauraci. Protože mi to nedalo a jako ctěného čtenáře mě napadlo „chudák majitel“, napsal jsem mu slušný mail o tom, co se nám přihodilo. Odpověď jsem kupodivu dostal, avšak bylo mi z ní tak nějak všelijak. Ve zkratce – od majitele jsem se dozvěděl, že on za to nemůže, že za to mohou nespolehliví zaměstnanci. Ani se nedivím, že s takovým přístupem restaurace zkrachovala.

Ostatně – nejsem sám, kdo narazil na socialistické manýry majitele.