Asi to znáte všichni. Valí se to na nás ze všech stran. My se máme velmi dobře, zatímco v Africe umírají hlady. Máte morální povinnost přispět na potraviny pro chudou afriku.
My tu máme vody, že jí plýtváme, v Africe je jí permanentní nedostatek. Máte morální povinnost přispět na pitnou vodu.
My tu máte školství bezplatné, v Africe ho nemají. Koukejte nám dát nějaké peníze, ať můžeme postavit školu.

Také se vám nelíbí, je-li vám podsouváno, že za problémy jiných můžete vy, popřípadě že se máte stydět za to, že se máte lépe než někdo jiný? Já sám to nesnáším, zvlášť když přesně vím, jaký taková „pomoc“ má význam. Ve skutečnosti je totiž značně kontraproduktivní. Známý se v Africe účastnil služby dobrovolnické pomoci a to, co po návratu vyprávěl, svou absurditou předčí i historky o víkendovém studiu na plzeňských právech.

Stačí to shrnout velmi stručně. Pocit viny za pohodový život, vyvolaný v západní civilizaci, měl za důsledek miliony a miliony v darech pro Afriku. Ať už potraviny, léky, ošacení a nebo výstavba či vybavení infrastruktury. No a všechna ta pomoc měla kromě jednoznačného krátkodobého pozitivního dopadu jeden dlouhodobý negativní, o kterém se obávám, že je v důsledku horší než všechna pozitiva dohromady. Naučil totiž afričany tomu, že se o sebe nemusí starat, protože stačí počkat s nataženou rukou. A že bílí mají peněz dost a na rozdávání. Možná vám to připomíná zkušenosti se zdejšími indočechy (neuvěřitelně půvabné, politicky korektní slovo dle vzoru „afroameričan“). Ostatně ne nadarmo se traduje: Chceš-li někoho nasytit na jeden den, dej mu najíst. Chceš-li ho nasytit na celý život, nauč ho chytat ryby.

Zmiňovaný známý tam jel právě s tím, že bude „učit chytat ryby“, resp. jako zemědělský odborník je bude učit efektivnímu zemědělskému využití tamější krajiny. Výsledek byl, že po roce přijel dost znechucený, protože takovou neefektivitu, jakou tam místní předváděli, snad ještě neviděl. Možná jsou hloupí, možná líní, ale možná jsou jen naučeni vyčůranosti. Proč by se zbytečně snažili, když tam za kopcem se nesnažili a když měli hlad, dostali potravinovou pomoc? Podobné zážitky jsem slyšel i od jiných, co s pomocí Africe měli reálnou zkušenost.

Co má tedy člověk dělat, pokud sám za sebe cítí, že by chtěl udělat něco dobrého? Tím „udělat dobrého“ myslím opravdu z vlastní vůle, pro fakt, že někomu pomohu. Nemyslím tím z určitého donucení  tou zmiňovanou sugescí „ty můžeš za to, že oni se mají špatně“ nebo pro uklidnění vlastního svědomí, které se občas zeptá „nežiješ moc sobecký život?“ a vy s blaženým úsměvem na tváři své svědomí pošlete do kouta: „nikoliv, před pěti lety jsem přispěl 1000Kč, jsem dobrý člověk“.

Takže chcete udělat dobrý skutek a pomoci. Dáte příspěvek nějaké nadaci, ať už ho rozdělí? Přímo osobně jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku dvě nadacím a šel mi z toho mráz po zádech. Neefektivita přesně dle hesla „z cizího krev neteče“. Obrovské procento prostředků promrháno, protože proč by se šetřilo, když z vlastního to nejde. Takže představa, že tohle podporuju, se mi moc nelíbí. Navíc, jak jsem psal v úvodu, dát peníze, ať si koupí jídlo/léky/vodu prostě z dlouhodobého hlediska není řešení.

Proto mě velice zaujalo, když jsem narazil na projekt Kiva.org. Jde o americkou neziskovou organizaci, která zprostředkovává od vás, normálních lidí, drobné půjčky pro živnostníky v chudých regionech. Když to po sobě čtu, vypadá to snad ještě hůř než „dát tisíckovu nadaci“, ale když jsem to začal zkoumat trochu víc, začalo se mi to docela líbit. Zkusím stručně nadhodit, o co jde:

1. Vyberete si z nabízených projektů (typu „nákup vybavení pro otevření rychlého občerstvení“, „nákup surovin pro rozjetí kšeftu“). U každého je stručný popis plus fotka žadatele (většinou žena s děckem, aby to víc rvalo za srdce). Samozřejmě je tam kolik peněz chce, kolik už (virtuálně) získal a splátkový kalendář (jde o bezúročné půjčky). Většinou jde o půjčky ve 500-2000 dolarů. Nejde o žadatele jen z Afriky, ale obecně chudých regionů, takže i z Jižní Ameriky (Bolívie, Peru, Ekvádor..), Asie (postsovětské republiky, Thajsko, Kambodža…)

2. Vybere si, komu a kolik půjčíte. Minimum je 25 dolarů. Zaplatit můžete Paypalem či platební kartou.

3. Jakmile jsou vybrány prostředky, přes místního partnera dostane žadatel peníze (proto jsem v bodě 1 psal, že zatím peníze získává virtuálně, dostane je totiž až všechny najednou).

4. Teď už jen čekáte, jak až vám budou chodit splátky úvěru.

Co mě na tomto projektu zaujalo:

1. Kiva prohlašuje, že veškeré dolary z vámi poskytnuté půjčky jdou žadateli a že prostředky na provoz samotné neziskovky Kivy jsou získávány sbírkami. Ostatně při poskytování půjčky je vám rovnou nabídnuto, abyste nějaký ten dolar pustil i na provoz Kivy.

2. Všichni, kdo jsme si kdy brali úvěr, víme, jaké banky vyžadují záruky. Tady nemáte záruky naprosto žádné. Přesto ze statistik, které Kiva poskytuje, je vidět, že v prodlení s placením bývá něco přes 4% úvěrů, nezaplaceno a tudíž ztraceno pak 2%. To mi přijde jako hodně, hodně malé číslo, zvlášť poté, jakou si člověk představí důvěryhodnost projektu typu „padesátiletá černoška chce nakoupit potraviny pro svou prodejnu, aby mohla získat lepší nákupní ceny a tudíž větší rabat“. Podívejte se třeba na tuto peruánskou ženu, která potřebovala 425USD, aby nakoupila hnojiva a semena pro svou malou farmu a která má sen, aby jejích 5 dětí dostudovalo. No a když se podíváte na konec odkazované stránky, tak zjistíte, že nejen že vše splatila včas, ale poslední splátku dala dokonce o měsíc dřív. Takže i to, co mi na první pohled přijde jako málo pravděpodobné, aby to „dopadlo“, se děje.

3. Asi nejvíc mě však zaujalo to, že prostředky by měly jít lidem, kteří se sami aktivně snaží svou situaci zlepšit. Nečekají, že něco zadarmo dostanou, ale chtějí si půjčit. To mi přijde jako výborný nápad, protože jak jsem uvedl z mé podpokličkové zkušenosti s českými neziskovkami, pokud si máte něco pořizovat z vlastních (byť půjčených) peněz, jednáte úplně jinak efektivně než když ty peníze dostanete zadarmo.

4. Pokud nebudete mít tu smůlu, že zrovna váš projekt splacen nebude (citovaných 2:100), přijdete akorát o úroky, protože kdyby vám těch např. $100 leželo na spořícím účtu, za rok by vám vydělaly zhruba 34 korun.

Pokud to shrnu, tak poměrem to, co mě to stojí versus odhadovaný přínos versus riziko selhání jde o hodně zajímavou věc. Opět zkusíme čísla a nudnou statistiku. Namísto abyste abyste dali 1000Kč na nějaký charitativní projekt, můžete na rok půjčit 50 tisíc korun, což vás při 2% nesplacených prostředků bude ve finále stát také 1000 Kč, o které kvůli nevydařeným úvěrům přijdete. Přitom někde vašich půjčených 49 tisíc pomáhalo někomu uživit se a nebo ještě lépe, úplně se postavit na vlastní nohy.
Nedělám si iluze, že za řadou žádostí bude nějaká korupce či levárna, ale to není specifikum charity, je bohužel všude kolem nás. Ať jde o kšeft, o politiku nebo o charitu.

Zajímavé je, že Kiva.org opravdu jede. Projekt, který ještě ráno z požadovaných 750USD získal pouhých 250USD, měl za další půlhodinu všechny prostředky získané. Jiný projekt (požadováno 650USD), získal za hodinu 100USD. Síla Internetu v praxi. Mimochodem, aktuálně prostředky žádá celkem 1311 projektů.

Já jsem se zapojil, na několik projektů půjčil. Uvidíme, co budu říkat za rok .