Kdeže jsou doby, kdy obyčejná barevná televize Tesla stála 14 tisíc při průměrné měsíční výplatě 3.000Kčs? Dnes za průměrnou mzdu 20kKč koupíme průměrně velikou LCD TV. Když se k tomu přidá spousta nově se objevivší elektroniky (dobře, DVD nahradilo běžně používané video, ale co třeba takový receiver, satelit nebo set-top-box?), výsledkem je situace, kdy přímou úměrou s počtem těchto krámů roste i počet dálkových ovladačů a komplikovanost obsluhy.

Někdo namítne, že stačí dohlédnout na to, aby každý nový krám byl stejné značky, jako ty přechozí. Ovladače jednoho výrobce často umí ovládat i základní funkce dalších přístrojů. Prvním problémem je už to sousloví základní funkce. Druhým je fakt, že výrobce špičkové televize ještě nemusí být výrobcem super zesilovače apod. Takže jsme v situaci, kdy máme TV, DVD, receiver a set-top-box, pochopitelně čtyř různých značek. Máme kvůli tomu dvě základní komplikace:

• Na stolečku v obýváku se válí čtyři ovladače, navíc každý jiného designu. Co oko chlapa nebolí, z toho však manželka dostává deprese.

• Pro každou zamýšlenou činnost to znamená zahrát si tlačítkovou hru, například pro sledování filmu na DVD to obnáší činnosti: zapnout TV, zapnout DVD, přepnout TV na vstup z DVD, zapnout receiver, přepnout receiver na vstup z DVD. Dále pak nastávají komplikace během sledování filmu: hlasitost/ztlumení zvuku se mění ovladačem od receiveru, přeskakování kapitol, ovládání menu apod.ovladačem od DVD a jas ovladačem od TV. Manželka logicky odmítá při běžné situaci, jako chtít se podívat na TV, dělat úkonů jako při startu raketoplánu a chlapa to časem také přestane bavit (i když to chvíli trvá, jeho nadšení pro elektroniku je totiž velké).

Vzásadě v každé takové domácnosti, které znám, to dopadlo na chlup stejně (lišilo se to jen délkou doby, než to přišlo): DVD se přehrává se zvukem na TV, přínos prostorového zvuku ustoupil komplikacím s ovládáním, podobně to dopadlo s televizí, běžící na interní tuner a interní repro, zato však kontrolovanou jediným ovladačem.
Někteří vyměkli a rezignovali (avšak neprávně usoudili, že problém se týká jen plasmových TV) , jiní si řekli, že tudy cesta nevede a protože technika musí sloužit lidem a ne naopak, je na čase něco vymyslet.

Jako první přišlo na řadu PDA s infraportem se zvýšeným dosahem (zhruba na pět metrů). Aplikace umožňující naprogramovat si vše k obrazu svému byla sice použitelná, avšak celé řešení přinášelo více problémů než užitku. Zdlouhavé a nepohodlné programování pominu, to se dělá jen jednou, ale mizerná výdrž PDA a hlavně děsivá ergonomie toto řešení problému pohřbila. Dotyková tlačítka nakreslená na displeji se zdála být ideální do té doby, než jsem metodou pokus/omyl upravil velikost tlačítek tak, aby byla snadno stisknutelná i velkou mužskou tlapou. Tím se ale nutně zmenšil počet čulíků, které se na obrazovku vešly a výsledkem byl sice o něco menší opruz než v případě čtyřech různých ovladačů, ale situace uspokojivá nebyla. PDA jsem začal opět nosit výhradně po kapsách. Z obdobných důvodů slabší ergonomie (a hlavně vysoké ceny na úrovni jedné horší televeize) jsem zavrhl i podobně koncipovaný ovladač Philips Pronto.

Nu což, situaci jsem nakonec vyřešil k takové spokojenosti, v jakou jsem ani nedoufal. Ale o tom až příště, vydá to na samotný článek. Zatím si můžete zkusit tipnout, jak to dopadlo.
!++7++!