Narozen pár desítek let po skončení 2. světové války, nikdy bych nečekal, že se dočkám života v protektorátu. Byť mi děda vyprávěl, že tomu říkali „Protentokrát“.

Až dnes. Dvacáté první století v plném proudu, všude demokracie, a najednou mi padl do očí titulek „Odsouzen za schvalování“. Hned se mi vybavily dobové fotografie z novin, kde byly seznamy odsouzených (popravených) za to, že schvalovali atentát na Heydricha. Vždy, když jsem o té době četl, tak jsem si říkal, jak musel být ten režim sviňský, že nepostihoval ty, kteří proti němu aktivně vystupovali, ale i ty, kteří si jen dovolili o něm smýšlet jinak, než bylo schváleno.

No vidíte! Od atentátu na Heydricha uplynulo pouhých 78 let a máme to tu zase. Pravda, dlužno dodat, že určité rozdíly tu jsou. A nemyslím tím to, že spoluobčana odsoudil český, „nezávislý“ soud. Je samozřejmě zásadní rozdíl, pokud člověk vyfasuje gilotinu a nebo „jen“ podmínku. Je samozřejmě rozdíl, zda se schvaluje atentát na Heydricha (o němž se většinou shodneme, že je z morálního hlediska v pořádku) a nebo teroristický čin na Novém Zélandu. Ale podstata nám zůstává zachována. Jedinec, v bláhové naději, že ústava mu zajišťuje svobodu projevu, svoji svobodnou vůli projevil. Může se nám jevit jakkoliv zvrácené označit teroristu slovem „borec“, ale je nutno uznat, že to není ani navádění kolikoliv k tresnému činu, ani příprava jiného trestného činu, je to opravdu jen pouhé „schvalování“. A to u nás stačí když ne ještě na basu, tak aspoň na podmínku.

Nevím, z čeho je mi víc na blití. Zda z toho, že někomu teroristické činy přijdou fajn a jejich pachatel je borec a nebo z toho, že někomu hrozí basa za to, že si dovolí myslet něco jiného než většina. To druhé však vidím jako výrazně společensky nebezpečnější.